Mojí dceři je teď aktuálně osum. Pro karate se rozhodla, protože jí zaimponovala holčička Evička na ukázce ve školní tělocvičně. Reálné tréninky se ukázaly jako větší dril než čekala, takže už jsme měli i nějaké to slzavé údolí "Nesnáším karate!" a takové ty věci. Přes to všechno zaujala celkem zodpovědný přístup.
No a v tom je ten tak říkajíc zakopaný pes. Naše rodičovské ambice se pohybují někde mezi "ať se holka hejbá, než aby se válela u televize" a "sebeobrana se jí jako holce hodí, zvlášť tady u nás" . Jsme prostě rodiče flákači. Nechce se nám jezdit na tréninky možná ještě o něco víc, než těm dětem. Za trest nám vybrali dítě do závodního oddílu, což představuje ne dva, ale tři tréninky za týden plus sem tam závody. Rodiče taxíkáři.
Ale kvůli tomu nad tím nedumám. Filozofická otázka zní: Bít či nebít? neboli náš oddíl se specializuje na kumite, tj. na zápas. Chci vést holku k tomu, aby se závodně prala? A jsme zpátky u těch škatulek.
Proč si nevybrala třeba tancování...
Žádné komentáře:
Okomentovat