Tíha zodpovědnosti

Přepadá mne to zejména po delší konverzaci s kamarádkami. Zejména těmi, které jsou aktuálně ve kterékoli fázi rozvodového řízení. Zejména když polovina toho, co sdělují je stylem: "No jo, chlapi." Přepadá mne to  taky, když mi můj mužíček řekne při tanci. "Mami, ty mně vedeš, nemůžeš vést, vedu já, já jsem muž."  Nebo když se dožaduje deodorantu, protože už mu není tři. Už je mu pět, tím pádem je muž a v televizi říkali, že pravý muž používá deodorant.

Muži se nerodí natvrdlí, sobečtí, egoističtí, promiskuitní a s oběma ručičkama levýma. Začíná to u: "Co bys nechtěla, je to kluk, kluci jsou..." " To po něm nemůžeš chtít, vždyť je to kluk" nebo ještě lépe: "To není nic pro chlapa" Kluci jsou takoví, jaké si je vychováme my, mámy. A muži jsou takoví, jaké jsme vychovaly syny.

Po konverzacích s rozvádějícími se kamarádkami na mne doléhá tíha zodpovědnosti, jak to zařídit, aby můj mužíček stále uměl vstát v pět hodin ráno a šeptat do ucha "Já ti děkuji za to, že jsi mne pustila na trénink, jsi ta nejúžasnější moje žena, já tě mám rád". I když to ucho už nebude moje. Ale co, hlavně když to pořád bude umět.