ANGRY

Jak začít.

Nesnáším, když do mne někdo vandruje.
Nesnáším, když mi někdo vandruje do rodiny. A úplně nejvíc nesnáším, když mi někdo vandruje do dětí.

Moje mladší sestry jsou zvláštní přírodní úkaz. Je jim 22. Díky kombinaci výchovy a životních okolností  mají názory jako by jim bylo tak 55 a celý svět jim po tu dobu kladl nástrahy, překážky a život je otloukal shora zdola. Opak je pravdou, k realitě ani nepřičichly, žijí si ve své ochranné bublině, rodiče jim odmetají z cesty jakékoli překážky a divní jsou všichni ti venku.

Moje mladší sestry si pro svou budoucnost zvolily kariéru pedagogů. Jejich odbornou zdatnost nepopírám, ovšem jejich sociální adaptibilita, empatie a zejména tolerance k čemukoli, co je jiné než jimi hlásané názory nejsou ani na nule, spíše jsou  hluboce v mínusu.

Tento víkend jsem měla velkou chuť je vzít pod krkem a řvát. Zfackovat ty jejich povýšené obličeje, tlouct je do hlavy, aby se jim v nich něco přeplo. Měla jsem chuť se hádat, ječet na ně argumenty a rozškubat jim indexy, aby se nikdy nedostaly k tomu předvádět to, co dělají na mých dětech, profesionálně.

A neudělala jsem to, protože za prvé mi manžel zakázal dělat scény, za druhé mi bylo líto rodičů a za třetí se to společensky nehodí, páč má jedna z nich zrovna svátek. A protože jsem to neudělala, svírá mne na hrudníku, houpá se mi žaludek a mele se mi to v hlavě, takže už tuším, že zase dneska bude jedna z nocí, kdy nebudu spát. Mám já to zapotřebí?

Minule mi děti od babičky přijely šokované, protože jim mé sestry oznámily, že Bůh neexistuje a Ježíšek taky ne a že rodiče jim lžou. Tentokrát mi děti přijely a plakaly, protože jim mé sestry vysvětlily, že dobro vítězí jen v pohádkách, ale že je to lež, protože v životě vítězí vždycky zlo. Mému mladšímu dítěti je pět let. Dovedete si představit ten guláš, co má teď v hlavě?

Zlobím se tak moc, že se mi třepou ruce a špatně se mi dýchá.

- rodiče jsou zodpovědní za stanovení morálního kodexu, který předají svým dětem. Do určitého věku je slovo mámy a táty zákon, berná mince a záchytná hranice, jistota a řád. Děti neví, co je dobré a co je špatné. Je jim to někým řečeno a ony se tím řídí, protože tomu, kdo jim to řekl, věří. Na to, aby hledaly vlastní cesty mají do puberty ještě čas. Kdo dal mým sestrám právo shazovat autoritu nás jako rodičů, brát mým dětem víru v rodiče. Kdo dal mým sestrám právo zasít do srdce mých dětí pochybnost, že jim taky někdy můžeme lhát.

- kde berou tu drzost a sebejistotu, že to co si ony myslí, je správné. Jak je možné, že jsou tak troufalé a řeknou mým dětem svůj osobní názor a podají to jako tvrzení - cožpak neví, jaký je rozdíl mezi větou "Ježíšek neexistuje, to je lež" a větou "Já nevěřím v to, že Ježíšek existuje" Kde se v nich bere ta arogance? Je možné být pedagog a nevědět, že je nepřípustné takto překračovat hranice? Že není jejich úkolem hodnotit, soudit a odsuzovat ani vnucovat vlastní osobní názory? Že je rozdíl mezi tím ukazovat alternativy či nové úhly pohledu a dogmaticky prosazovat jediné správné řešení a všechny ostatní názory označit za zcestné?

- ještě je varianta, že to dělají pouze mně, že ten nadřazený postoj a potřeba přede mnou zachránit mé děti a uvést je na správnou cestu vychází ze soukromých sporů. Ale obávám se, že ne. Děkuji za to, že moje děti mají obě učitelky poměrně osvícené a nepotkaly něco takového (aspoň teda zatím se žádnými zásadními bludy nepřišly)

Luk 23:34 Bože, odpusť jim, neboť nevědí co činí

P.S.: Aslan říkal, že nezáleží na tom, jestli teď zrovna vyhraješ, ale že je třeba se rozhodnout, jestli stojíš na straně dobra nebo zla. A Aslan tomu rozumí víc než tety, takže jsme po pár hodinách filozofických rozhovorů snad děti uklidnili. Naposledy jsem takhle milovala televizi když Sportakus tvrdil, že je důležité jíst ovoce a zeleninu a že cukr způsobuje cukrový kolaps.