Dušičky

Tak a máme je za sebou. Letošní Dušičky. Tak nějak podvědomě je vnímám ne jako nařízený svátek, ale jako přirozený chod věcí - stejně tak jako se ochlazuje a jásavé barvy se schovají za mlhami a postupně je tma stále dříve, i nálada se stává zádumčivější a melancholičtější. A jak se blíží advent, doba duchovní, jsou Dušičky a tiché vzpomenutí na naše drahé jejím symbolickým začátkem.

Minulý týden jsme byli ve Slezsku. Národ se zbláznil, lidé vzali květinářství útokem a parkoviště poblíž hřbitovů připomínají novoroční slevy v supermarketech. Auta vytáhnou i páprdové v klobouku, co celý rok jeli tak maximálně jednou týdně na nákup. Na Dušičky vedle sebe posadí babičku, kýbl s vodou, rejžák a věnec s voskovými chryzantémami  a "jedou na hrob", co by tomu lidi řekli. A i přes toto šílenství je mi to blízké a sympatické.

Protože na benzínce stál u golfa ranař v riflích a triku, evidentně se nudil a my jsme čekali, kdy dorazí příslušně vytuněná odbarvená bloncka. Dorazila za chvíli, kluk ji uvítal úsměvem, oběhl auto a galantně jí pomohl nastoupit. Bylo jí tak sedumdesát a evidentně taky "vyrazili na hrob".

Na vsi je uklízení hrobu společenská událost. Nemůžete vyrazit jen tak...paničky vezmou sukně decentní délky pod kolena a na krk šáličku, protože v listopadu už táhne, pánové lepší kalhoty. Sousedé se zdvořile pozdraví, prohodí pár slov, co kde od loňska nového (kde kdo umřel). Taky se nenápadně okouknou náhrobky, kde kdo přibyl a jestli jsme ho znali. A do toho pobíhají děti, představují se nevěsty a na okolních hrobech každá zapálená svíčka znamená, že někdo si udělal čas a vzpomněl si. A po setmění celý hřbitov mihotavě a teple září.

Chodit na hřbitov o pohřbu je studené, nervy drásající, jitřící a smutné. Člověk je plný aktuálního žalu, bolesti a trápení. Hřbitov na Dušičky je smířený, zklidněný a více melancholický, než drásavě smutný. Na Dušičky si dokážeme nad hroby vykládat veselé historky a vyslovovat jména zemřelých bez pláče. Říkám jim: Tak ti je vedu - zase od loňska vyrostli, viď. Nedělej si starosti, máme se rádi a máme se dobře.

A do toho syn vypočítává tváře, které nikdy nezažil a dcera šeptá otčenáš.

bílá babička, babiččina máma, která byla bílá co mi paměť sahá a dala mi poznat okamžik, kdy se role obracejí - nejdřív ona hlídala nás,  když jsme chodili do lesa na houby a krást kukuřici a pak jsme hlídali my ji, když už zestárla a scvrkla se, že z ní byl vrásčitý uzlíček, pospávající na sluníčku
prateta, co nám se ségrou brala koťata a schovávala si je na vejminku v šupleti od stolu a u dveří měla starodávnou kropenku se svěcenou vodou a nad postelí vyřezávaný kříž s porcelánovým Kristem
praděda, který sedával na sluníčku v proutěném křesle, na hlavě leninku a když jsme se vracely ze školy, tak na nás pokřikoval srandovní říkánky otevřeným oknem, pod kterým měl postel
prabába, který byla tak zahořklá a zlá, ale kterou jsem koupala, krájela jí chleba na kostičky a upravovala jí uzel na šátku, protože to musí být uvázáno pořádně, na mejdlíčko
dědoušek s jeho mnoha infarkty, který se smál, že na něco umřít musí a vařil pro nás polívky s domácími nudlemi a pořád něco předělával
babička s modrýma očima, která mi jediná na světě říkala Ivulko a já se dodneška trápím, jestli jsem pro ni mohla udělat víc

Nějak mám pocit, že ve svém věku už jich tam mám nějak příliš mnoho. Na druhou stranu  všichni odešli v požehnaném věku, v době, kdy už se to tak nějak ...čeká...stává...a člověku se s tím lépe vyrovnává.

PROČ bych měla toto důvěrné setkání s mými milovanými  vyměnit za helloweenskou maškarádu, zvrhlé kostýmy a nějaké potřeštěné veselí?  Mmch od bláznivých kostýmů byl v našich končinách odjakživa masopust.