Personal taste
VIVA!
Už jsem si začínala myslet, že neexistuje. A existuje.
Konečně romantický seriál o lásce, kde:
- nezavírám půlku filmu oči, protože je mi trapně
- nechci půlku filmu hlavní hrdinku zabít, protože je to neskutečná blbka
- hlavní hrdina a hlavní hrdinka jsou si rovni
- hrdinka se nezamiluje na začátku filmu do chlapa, který se k ní chová nejhůř ze všech včetně komparzu a pomocného štábu a netráví zbytek série jeho předěláváním na člověka, případně jeho omlouváním, zatímco ignoruje chlapa, který je upřímný, hodný, pracovitý, pozorný a má ji rád
- omezili množství seriálových klišé na nezbytné minimum a ještě z poloviny vybruslili celkem s vtipem
- nenastavili nepostupující děj v polovině náhlým vstupem třetí osoby, která všechno zvrátí, aby si pak před koncem vzpomněla, že se musí vrátit tam odkud přišla
- nemusím nastudovat korejskou historii a kulturní zvyky, abych pochopila některá hnutí mysli postav
- míra hrdosti postav je i pro evropana úměrná a srozumitelná (ne pro všechny asijské filmy to platí)
- počet epizod je tak akorát, aby si člověk dostatečně užil všechen cukrkandl, děj postupoval a autor se trapně neopakoval a necucal si z malíčku, čím to ještě nastavit
- neudělali z konce doják
- a přesto to byl happy end
Personal taste (Korea, 2010)
Jako jo, nějaké ty mouchy by se tam našly, ale co byste nechtěli.
:-)
Music
Mám ráda muziku a poezii a ještě úplně nejvíce pokud má dobrá muzika dobré texty. Takže miluju třeba Plíhala, Nohavicu, Marii Rottrovou a Svěráka. A toho teď děti pouštějí dokola a dokola...
Vlčí máky, vlčí máky
choulostivé na omak
taková jsi lásko taky
jako mák, jako mák.
Samý příslib, samé hrátky
samý úsměv koketní
nesahejte na mé plátky
okvětní, okvětní.
choulostivé na omak
taková jsi lásko taky
jako mák, jako mák.
Samý příslib, samé hrátky
samý úsměv koketní
nesahejte na mé plátky
okvětní, okvětní.
---------------
No není to blaho a oslava českého jazyka, takový text?
Štěstí, muška jenom zlatá
Se třetí (teda vlastně v pořadí druhou) ségrou jsme se jako malé děsně mydlily. Teda přesněji řečeno třískala jsem ji já, ona kousala, škrábala, nadávala a chodila žalovat. Na druhou stranu to taky obnášelo společné nadávání na rodiče, společné tajné výpravy a dlouhé večerní špitání. A pak jsme z toho nějak vyrostly a teď jsme jedna druhé nejbližší a nejlepší kamarádky.
Z čeho jsme nevyrostly je to, jak máme odjakživa rozdělené štěstí. Už je mi to taaak blbý (teda ne že bych si to s ní chtěla dobrovolně vyměnit) a tuším, že ségra má ze mne mindrák a někdy mi závidí. Já za to ale fakt nemůžu.
Celou školní docházku jsem si četla pod lavicí indiánky a ona dřela jako kůň, já měla samé a ona trojky. Po té co vyšla školu v širokém dalekém okolí zkrachovaly všechny textilní fabriky, takže její vzdělání je jí v regionu na nic, pokud se nechce živit vyměňováním zipů u kalhot. Já jsem nikdy neměla žádné zásadní zdravotní potíže. Ségra měla vymknuté všechno, co jde, taky mononukleózu, podezdření na tuberu, taky má alergie na kdeco a nervy v kýbli. Při obyčejném pádu z kola si zarazila řidítka do břicha tak šikovně, že si natrhla ledviny a slezinu a byla tři měsíce v nemocnici. Já mám dvě děti, ona jeden spontánní potrat. Taky se na ni lepí úchylové a stalkeři. První dlouhodobý vztah zkrachoval na domácím násilí a od té doby ne a ne nějakému dalšímu chlapovi uvěřit, tak to střídá a střídá, kdežto já jsem s mojí první vážnou známostí od devatenácti. Když se propouštělo u nás v práci, tak to byla ona, kdo šel z kola ven. Nehodu na motorce zase musela potkat ségra. Když jsem sháněla bydlení, našli jsme byt odpovídající našim požadavkům ve druhém inzerátu. Ségra už dva roky bydlí na stavbě, protože rekonstruuje barák, který měl být její, všichni to víme, ale majitel umřel dřív, než ho na ni stihl napsat a dědic si tu dohodu "nepamatuje", dohodnout se s ním nejde a průběžně ji týrá zmínkami o tom, že se barák buď prodá nebo že tam půjde bydlet někdo z těch nejmladších. Teď jsme obě po vytrhnutí zubu...ségra s kořenem až někam za ucho, vysekávaný, s horečkami, řezáním dásně, zánětem a dlouhodobou marodkou, já jeden kořínek jako kužel, trhaný, ani už o tom pomalu nevím.
A tak je to se vším...čehokoli dosáhla, má to vydřené, odpracované a tvrdě zasloužené.O tom, jak dokáže z minimálních příjmů ještě ušetřit, kdežto mne se koruna nedrží, ani nemluvím. Já jsem ten, kdo má mindrák, protože to vím, že ségra je daleko pracovitější, cílevědomější a systematičtější a zasloužila by si to...jen prostě to štěstí, to nemá.
Ale s tím jak jí pomoct, to netuším.
Z čeho jsme nevyrostly je to, jak máme odjakživa rozdělené štěstí. Už je mi to taaak blbý (teda ne že bych si to s ní chtěla dobrovolně vyměnit) a tuším, že ségra má ze mne mindrák a někdy mi závidí. Já za to ale fakt nemůžu.
Celou školní docházku jsem si četla pod lavicí indiánky a ona dřela jako kůň, já měla samé a ona trojky. Po té co vyšla školu v širokém dalekém okolí zkrachovaly všechny textilní fabriky, takže její vzdělání je jí v regionu na nic, pokud se nechce živit vyměňováním zipů u kalhot. Já jsem nikdy neměla žádné zásadní zdravotní potíže. Ségra měla vymknuté všechno, co jde, taky mononukleózu, podezdření na tuberu, taky má alergie na kdeco a nervy v kýbli. Při obyčejném pádu z kola si zarazila řidítka do břicha tak šikovně, že si natrhla ledviny a slezinu a byla tři měsíce v nemocnici. Já mám dvě děti, ona jeden spontánní potrat. Taky se na ni lepí úchylové a stalkeři. První dlouhodobý vztah zkrachoval na domácím násilí a od té doby ne a ne nějakému dalšímu chlapovi uvěřit, tak to střídá a střídá, kdežto já jsem s mojí první vážnou známostí od devatenácti. Když se propouštělo u nás v práci, tak to byla ona, kdo šel z kola ven. Nehodu na motorce zase musela potkat ségra. Když jsem sháněla bydlení, našli jsme byt odpovídající našim požadavkům ve druhém inzerátu. Ségra už dva roky bydlí na stavbě, protože rekonstruuje barák, který měl být její, všichni to víme, ale majitel umřel dřív, než ho na ni stihl napsat a dědic si tu dohodu "nepamatuje", dohodnout se s ním nejde a průběžně ji týrá zmínkami o tom, že se barák buď prodá nebo že tam půjde bydlet někdo z těch nejmladších. Teď jsme obě po vytrhnutí zubu...ségra s kořenem až někam za ucho, vysekávaný, s horečkami, řezáním dásně, zánětem a dlouhodobou marodkou, já jeden kořínek jako kužel, trhaný, ani už o tom pomalu nevím.
A tak je to se vším...čehokoli dosáhla, má to vydřené, odpracované a tvrdě zasloužené.O tom, jak dokáže z minimálních příjmů ještě ušetřit, kdežto mne se koruna nedrží, ani nemluvím. Já jsem ten, kdo má mindrák, protože to vím, že ségra je daleko pracovitější, cílevědomější a systematičtější a zasloužila by si to...jen prostě to štěstí, to nemá.
Ale s tím jak jí pomoct, to netuším.
Dušičky
Tak a máme je za sebou. Letošní Dušičky. Tak nějak podvědomě je vnímám ne jako nařízený svátek, ale jako přirozený chod věcí - stejně tak jako se ochlazuje a jásavé barvy se schovají za mlhami a postupně je tma stále dříve, i nálada se stává zádumčivější a melancholičtější. A jak se blíží advent, doba duchovní, jsou Dušičky a tiché vzpomenutí na naše drahé jejím symbolickým začátkem.
Minulý týden jsme byli ve Slezsku. Národ se zbláznil, lidé vzali květinářství útokem a parkoviště poblíž hřbitovů připomínají novoroční slevy v supermarketech. Auta vytáhnou i páprdové v klobouku, co celý rok jeli tak maximálně jednou týdně na nákup. Na Dušičky vedle sebe posadí babičku, kýbl s vodou, rejžák a věnec s voskovými chryzantémami a "jedou na hrob", co by tomu lidi řekli. A i přes toto šílenství je mi to blízké a sympatické.
Protože na benzínce stál u golfa ranař v riflích a triku, evidentně se nudil a my jsme čekali, kdy dorazí příslušně vytuněná odbarvená bloncka. Dorazila za chvíli, kluk ji uvítal úsměvem, oběhl auto a galantně jí pomohl nastoupit. Bylo jí tak sedumdesát a evidentně taky "vyrazili na hrob".
Na vsi je uklízení hrobu společenská událost. Nemůžete vyrazit jen tak...paničky vezmou sukně decentní délky pod kolena a na krk šáličku, protože v listopadu už táhne, pánové lepší kalhoty. Sousedé se zdvořile pozdraví, prohodí pár slov, co kde od loňska nového (kde kdo umřel). Taky se nenápadně okouknou náhrobky, kde kdo přibyl a jestli jsme ho znali. A do toho pobíhají děti, představují se nevěsty a na okolních hrobech každá zapálená svíčka znamená, že někdo si udělal čas a vzpomněl si. A po setmění celý hřbitov mihotavě a teple září.
Chodit na hřbitov o pohřbu je studené, nervy drásající, jitřící a smutné. Člověk je plný aktuálního žalu, bolesti a trápení. Hřbitov na Dušičky je smířený, zklidněný a více melancholický, než drásavě smutný. Na Dušičky si dokážeme nad hroby vykládat veselé historky a vyslovovat jména zemřelých bez pláče. Říkám jim: Tak ti je vedu - zase od loňska vyrostli, viď. Nedělej si starosti, máme se rádi a máme se dobře.
A do toho syn vypočítává tváře, které nikdy nezažil a dcera šeptá otčenáš.
bílá babička, babiččina máma, která byla bílá co mi paměť sahá a dala mi poznat okamžik, kdy se role obracejí - nejdřív ona hlídala nás, když jsme chodili do lesa na houby a krást kukuřici a pak jsme hlídali my ji, když už zestárla a scvrkla se, že z ní byl vrásčitý uzlíček, pospávající na sluníčku
prateta, co nám se ségrou brala koťata a schovávala si je na vejminku v šupleti od stolu a u dveří měla starodávnou kropenku se svěcenou vodou a nad postelí vyřezávaný kříž s porcelánovým Kristem
praděda, který sedával na sluníčku v proutěném křesle, na hlavě leninku a když jsme se vracely ze školy, tak na nás pokřikoval srandovní říkánky otevřeným oknem, pod kterým měl postel
prabába, který byla tak zahořklá a zlá, ale kterou jsem koupala, krájela jí chleba na kostičky a upravovala jí uzel na šátku, protože to musí být uvázáno pořádně, na mejdlíčko
dědoušek s jeho mnoha infarkty, který se smál, že na něco umřít musí a vařil pro nás polívky s domácími nudlemi a pořád něco předělával
babička s modrýma očima, která mi jediná na světě říkala Ivulko a já se dodneška trápím, jestli jsem pro ni mohla udělat víc
Nějak mám pocit, že ve svém věku už jich tam mám nějak příliš mnoho. Na druhou stranu všichni odešli v požehnaném věku, v době, kdy už se to tak nějak ...čeká...stává...a člověku se s tím lépe vyrovnává.
PROČ bych měla toto důvěrné setkání s mými milovanými vyměnit za helloweenskou maškarádu, zvrhlé kostýmy a nějaké potřeštěné veselí? Mmch od bláznivých kostýmů byl v našich končinách odjakživa masopust.
Minulý týden jsme byli ve Slezsku. Národ se zbláznil, lidé vzali květinářství útokem a parkoviště poblíž hřbitovů připomínají novoroční slevy v supermarketech. Auta vytáhnou i páprdové v klobouku, co celý rok jeli tak maximálně jednou týdně na nákup. Na Dušičky vedle sebe posadí babičku, kýbl s vodou, rejžák a věnec s voskovými chryzantémami a "jedou na hrob", co by tomu lidi řekli. A i přes toto šílenství je mi to blízké a sympatické.
Protože na benzínce stál u golfa ranař v riflích a triku, evidentně se nudil a my jsme čekali, kdy dorazí příslušně vytuněná odbarvená bloncka. Dorazila za chvíli, kluk ji uvítal úsměvem, oběhl auto a galantně jí pomohl nastoupit. Bylo jí tak sedumdesát a evidentně taky "vyrazili na hrob".
Na vsi je uklízení hrobu společenská událost. Nemůžete vyrazit jen tak...paničky vezmou sukně decentní délky pod kolena a na krk šáličku, protože v listopadu už táhne, pánové lepší kalhoty. Sousedé se zdvořile pozdraví, prohodí pár slov, co kde od loňska nového (kde kdo umřel). Taky se nenápadně okouknou náhrobky, kde kdo přibyl a jestli jsme ho znali. A do toho pobíhají děti, představují se nevěsty a na okolních hrobech každá zapálená svíčka znamená, že někdo si udělal čas a vzpomněl si. A po setmění celý hřbitov mihotavě a teple září.
Chodit na hřbitov o pohřbu je studené, nervy drásající, jitřící a smutné. Člověk je plný aktuálního žalu, bolesti a trápení. Hřbitov na Dušičky je smířený, zklidněný a více melancholický, než drásavě smutný. Na Dušičky si dokážeme nad hroby vykládat veselé historky a vyslovovat jména zemřelých bez pláče. Říkám jim: Tak ti je vedu - zase od loňska vyrostli, viď. Nedělej si starosti, máme se rádi a máme se dobře.
A do toho syn vypočítává tváře, které nikdy nezažil a dcera šeptá otčenáš.
bílá babička, babiččina máma, která byla bílá co mi paměť sahá a dala mi poznat okamžik, kdy se role obracejí - nejdřív ona hlídala nás, když jsme chodili do lesa na houby a krást kukuřici a pak jsme hlídali my ji, když už zestárla a scvrkla se, že z ní byl vrásčitý uzlíček, pospávající na sluníčku
prateta, co nám se ségrou brala koťata a schovávala si je na vejminku v šupleti od stolu a u dveří měla starodávnou kropenku se svěcenou vodou a nad postelí vyřezávaný kříž s porcelánovým Kristem
praděda, který sedával na sluníčku v proutěném křesle, na hlavě leninku a když jsme se vracely ze školy, tak na nás pokřikoval srandovní říkánky otevřeným oknem, pod kterým měl postel
prabába, který byla tak zahořklá a zlá, ale kterou jsem koupala, krájela jí chleba na kostičky a upravovala jí uzel na šátku, protože to musí být uvázáno pořádně, na mejdlíčko
dědoušek s jeho mnoha infarkty, který se smál, že na něco umřít musí a vařil pro nás polívky s domácími nudlemi a pořád něco předělával
babička s modrýma očima, která mi jediná na světě říkala Ivulko a já se dodneška trápím, jestli jsem pro ni mohla udělat víc
Nějak mám pocit, že ve svém věku už jich tam mám nějak příliš mnoho. Na druhou stranu všichni odešli v požehnaném věku, v době, kdy už se to tak nějak ...čeká...stává...a člověku se s tím lépe vyrovnává.
PROČ bych měla toto důvěrné setkání s mými milovanými vyměnit za helloweenskou maškarádu, zvrhlé kostýmy a nějaké potřeštěné veselí? Mmch od bláznivých kostýmů byl v našich končinách odjakživa masopust.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)