Štěstí, muška jenom zlatá

Se třetí (teda vlastně v pořadí druhou) ségrou jsme se jako malé děsně mydlily. Teda přesněji řečeno třískala jsem ji já, ona kousala, škrábala, nadávala a chodila žalovat. Na druhou stranu to taky obnášelo společné nadávání na rodiče, společné tajné výpravy a dlouhé večerní špitání. A pak jsme z toho nějak vyrostly a teď jsme jedna druhé nejbližší a nejlepší kamarádky.

Z čeho jsme nevyrostly je to, jak máme odjakživa rozdělené štěstí. Už je mi to taaak blbý (teda ne že bych si to s ní chtěla dobrovolně vyměnit) a tuším, že ségra má ze mne mindrák a někdy mi závidí. Já za to ale fakt  nemůžu.

Celou školní docházku jsem si četla pod lavicí indiánky a ona dřela jako kůň, já měla samé a ona trojky. Po té co vyšla školu v širokém dalekém okolí zkrachovaly všechny textilní fabriky, takže její vzdělání je jí v regionu na nic, pokud se nechce živit vyměňováním zipů u kalhot. Já jsem nikdy neměla žádné zásadní zdravotní potíže. Ségra měla vymknuté všechno, co jde, taky mononukleózu, podezdření na tuberu, taky má alergie na kdeco a nervy v kýbli. Při obyčejném pádu z kola si zarazila řidítka do břicha tak šikovně, že si natrhla ledviny a slezinu a byla tři měsíce v nemocnici. Já mám dvě děti, ona jeden spontánní potrat. Taky se na ni lepí úchylové a stalkeři. První dlouhodobý vztah zkrachoval na domácím násilí  a od té doby ne a ne nějakému dalšímu chlapovi uvěřit, tak to střídá a střídá, kdežto já jsem s mojí první vážnou známostí od devatenácti. Když se propouštělo u nás v práci, tak to byla ona, kdo šel z kola ven. Nehodu na motorce zase musela potkat ségra. Když jsem sháněla bydlení, našli jsme byt odpovídající našim požadavkům ve druhém inzerátu. Ségra už dva roky bydlí na stavbě, protože rekonstruuje barák, který měl být její, všichni to víme, ale majitel umřel dřív, než ho na ni stihl napsat a dědic si tu dohodu "nepamatuje", dohodnout se s ním nejde a průběžně ji týrá zmínkami o tom, že se barák buď prodá nebo že tam půjde bydlet někdo z těch nejmladších. Teď jsme obě po vytrhnutí zubu...ségra s kořenem až někam za ucho, vysekávaný, s horečkami, řezáním dásně, zánětem a dlouhodobou marodkou, já jeden kořínek jako kužel, trhaný, ani už o tom pomalu nevím.

A tak je to se vším...čehokoli dosáhla,  má to vydřené, odpracované a tvrdě zasloužené.O tom, jak dokáže z minimálních příjmů ještě ušetřit, kdežto mne se koruna nedrží, ani nemluvím. Já jsem ten, kdo má mindrák, protože to vím, že ségra je daleko pracovitější, cílevědomější a systematičtější a zasloužila by si to...jen prostě to štěstí, to nemá.

Ale s tím jak jí pomoct, to netuším.

Dušičky

Tak a máme je za sebou. Letošní Dušičky. Tak nějak podvědomě je vnímám ne jako nařízený svátek, ale jako přirozený chod věcí - stejně tak jako se ochlazuje a jásavé barvy se schovají za mlhami a postupně je tma stále dříve, i nálada se stává zádumčivější a melancholičtější. A jak se blíží advent, doba duchovní, jsou Dušičky a tiché vzpomenutí na naše drahé jejím symbolickým začátkem.

Minulý týden jsme byli ve Slezsku. Národ se zbláznil, lidé vzali květinářství útokem a parkoviště poblíž hřbitovů připomínají novoroční slevy v supermarketech. Auta vytáhnou i páprdové v klobouku, co celý rok jeli tak maximálně jednou týdně na nákup. Na Dušičky vedle sebe posadí babičku, kýbl s vodou, rejžák a věnec s voskovými chryzantémami  a "jedou na hrob", co by tomu lidi řekli. A i přes toto šílenství je mi to blízké a sympatické.

Protože na benzínce stál u golfa ranař v riflích a triku, evidentně se nudil a my jsme čekali, kdy dorazí příslušně vytuněná odbarvená bloncka. Dorazila za chvíli, kluk ji uvítal úsměvem, oběhl auto a galantně jí pomohl nastoupit. Bylo jí tak sedumdesát a evidentně taky "vyrazili na hrob".

Na vsi je uklízení hrobu společenská událost. Nemůžete vyrazit jen tak...paničky vezmou sukně decentní délky pod kolena a na krk šáličku, protože v listopadu už táhne, pánové lepší kalhoty. Sousedé se zdvořile pozdraví, prohodí pár slov, co kde od loňska nového (kde kdo umřel). Taky se nenápadně okouknou náhrobky, kde kdo přibyl a jestli jsme ho znali. A do toho pobíhají děti, představují se nevěsty a na okolních hrobech každá zapálená svíčka znamená, že někdo si udělal čas a vzpomněl si. A po setmění celý hřbitov mihotavě a teple září.

Chodit na hřbitov o pohřbu je studené, nervy drásající, jitřící a smutné. Člověk je plný aktuálního žalu, bolesti a trápení. Hřbitov na Dušičky je smířený, zklidněný a více melancholický, než drásavě smutný. Na Dušičky si dokážeme nad hroby vykládat veselé historky a vyslovovat jména zemřelých bez pláče. Říkám jim: Tak ti je vedu - zase od loňska vyrostli, viď. Nedělej si starosti, máme se rádi a máme se dobře.

A do toho syn vypočítává tváře, které nikdy nezažil a dcera šeptá otčenáš.

bílá babička, babiččina máma, která byla bílá co mi paměť sahá a dala mi poznat okamžik, kdy se role obracejí - nejdřív ona hlídala nás,  když jsme chodili do lesa na houby a krást kukuřici a pak jsme hlídali my ji, když už zestárla a scvrkla se, že z ní byl vrásčitý uzlíček, pospávající na sluníčku
prateta, co nám se ségrou brala koťata a schovávala si je na vejminku v šupleti od stolu a u dveří měla starodávnou kropenku se svěcenou vodou a nad postelí vyřezávaný kříž s porcelánovým Kristem
praděda, který sedával na sluníčku v proutěném křesle, na hlavě leninku a když jsme se vracely ze školy, tak na nás pokřikoval srandovní říkánky otevřeným oknem, pod kterým měl postel
prabába, který byla tak zahořklá a zlá, ale kterou jsem koupala, krájela jí chleba na kostičky a upravovala jí uzel na šátku, protože to musí být uvázáno pořádně, na mejdlíčko
dědoušek s jeho mnoha infarkty, který se smál, že na něco umřít musí a vařil pro nás polívky s domácími nudlemi a pořád něco předělával
babička s modrýma očima, která mi jediná na světě říkala Ivulko a já se dodneška trápím, jestli jsem pro ni mohla udělat víc

Nějak mám pocit, že ve svém věku už jich tam mám nějak příliš mnoho. Na druhou stranu  všichni odešli v požehnaném věku, v době, kdy už se to tak nějak ...čeká...stává...a člověku se s tím lépe vyrovnává.

PROČ bych měla toto důvěrné setkání s mými milovanými  vyměnit za helloweenskou maškarádu, zvrhlé kostýmy a nějaké potřeštěné veselí?  Mmch od bláznivých kostýmů byl v našich končinách odjakživa masopust.

ANGRY

Jak začít.

Nesnáším, když do mne někdo vandruje.
Nesnáším, když mi někdo vandruje do rodiny. A úplně nejvíc nesnáším, když mi někdo vandruje do dětí.

Moje mladší sestry jsou zvláštní přírodní úkaz. Je jim 22. Díky kombinaci výchovy a životních okolností  mají názory jako by jim bylo tak 55 a celý svět jim po tu dobu kladl nástrahy, překážky a život je otloukal shora zdola. Opak je pravdou, k realitě ani nepřičichly, žijí si ve své ochranné bublině, rodiče jim odmetají z cesty jakékoli překážky a divní jsou všichni ti venku.

Moje mladší sestry si pro svou budoucnost zvolily kariéru pedagogů. Jejich odbornou zdatnost nepopírám, ovšem jejich sociální adaptibilita, empatie a zejména tolerance k čemukoli, co je jiné než jimi hlásané názory nejsou ani na nule, spíše jsou  hluboce v mínusu.

Tento víkend jsem měla velkou chuť je vzít pod krkem a řvát. Zfackovat ty jejich povýšené obličeje, tlouct je do hlavy, aby se jim v nich něco přeplo. Měla jsem chuť se hádat, ječet na ně argumenty a rozškubat jim indexy, aby se nikdy nedostaly k tomu předvádět to, co dělají na mých dětech, profesionálně.

A neudělala jsem to, protože za prvé mi manžel zakázal dělat scény, za druhé mi bylo líto rodičů a za třetí se to společensky nehodí, páč má jedna z nich zrovna svátek. A protože jsem to neudělala, svírá mne na hrudníku, houpá se mi žaludek a mele se mi to v hlavě, takže už tuším, že zase dneska bude jedna z nocí, kdy nebudu spát. Mám já to zapotřebí?

Minule mi děti od babičky přijely šokované, protože jim mé sestry oznámily, že Bůh neexistuje a Ježíšek taky ne a že rodiče jim lžou. Tentokrát mi děti přijely a plakaly, protože jim mé sestry vysvětlily, že dobro vítězí jen v pohádkách, ale že je to lež, protože v životě vítězí vždycky zlo. Mému mladšímu dítěti je pět let. Dovedete si představit ten guláš, co má teď v hlavě?

Zlobím se tak moc, že se mi třepou ruce a špatně se mi dýchá.

- rodiče jsou zodpovědní za stanovení morálního kodexu, který předají svým dětem. Do určitého věku je slovo mámy a táty zákon, berná mince a záchytná hranice, jistota a řád. Děti neví, co je dobré a co je špatné. Je jim to někým řečeno a ony se tím řídí, protože tomu, kdo jim to řekl, věří. Na to, aby hledaly vlastní cesty mají do puberty ještě čas. Kdo dal mým sestrám právo shazovat autoritu nás jako rodičů, brát mým dětem víru v rodiče. Kdo dal mým sestrám právo zasít do srdce mých dětí pochybnost, že jim taky někdy můžeme lhát.

- kde berou tu drzost a sebejistotu, že to co si ony myslí, je správné. Jak je možné, že jsou tak troufalé a řeknou mým dětem svůj osobní názor a podají to jako tvrzení - cožpak neví, jaký je rozdíl mezi větou "Ježíšek neexistuje, to je lež" a větou "Já nevěřím v to, že Ježíšek existuje" Kde se v nich bere ta arogance? Je možné být pedagog a nevědět, že je nepřípustné takto překračovat hranice? Že není jejich úkolem hodnotit, soudit a odsuzovat ani vnucovat vlastní osobní názory? Že je rozdíl mezi tím ukazovat alternativy či nové úhly pohledu a dogmaticky prosazovat jediné správné řešení a všechny ostatní názory označit za zcestné?

- ještě je varianta, že to dělají pouze mně, že ten nadřazený postoj a potřeba přede mnou zachránit mé děti a uvést je na správnou cestu vychází ze soukromých sporů. Ale obávám se, že ne. Děkuji za to, že moje děti mají obě učitelky poměrně osvícené a nepotkaly něco takového (aspoň teda zatím se žádnými zásadními bludy nepřišly)

Luk 23:34 Bože, odpusť jim, neboť nevědí co činí

P.S.: Aslan říkal, že nezáleží na tom, jestli teď zrovna vyhraješ, ale že je třeba se rozhodnout, jestli stojíš na straně dobra nebo zla. A Aslan tomu rozumí víc než tety, takže jsme po pár hodinách filozofických rozhovorů snad děti uklidnili. Naposledy jsem takhle milovala televizi když Sportakus tvrdil, že je důležité jíst ovoce a zeleninu a že cukr způsobuje cukrový kolaps.