Barvy

Barvy: úžasný vzorník plus  české a anglické názvosloví na Módním pekle TUDY

Šaty dělají člověka

Alterego nr.1 - biker, rocker, bad girl. Wanna mess with me? You´re dead, asshole!

Alterego nr.2: Artist. Odborník na slovo vzatý, lektor a přednášející, obraťte se na mne s důvěrou.

Alterego nr.3: pani ten růžový náhrdelník vám jde k pleti lépe, pane, nestyďte se, pojďte se podívat, třeba vyberete nějaké vánoční dárky...horké párky, limonáda

Alterego nr.4: bellydancer ... svůdná, plavná, rozkošná a ženská od paty po konečky vlasů.

Alterego nr.5:  Prostě když si potomek přeje narozeninovou paaarty, bude dort, večeře o třech chodech. Nechám u nás přespat tu tlupu pavijánů, chci říci kamarádů, budu jim číst pohádky před spaním a dokonce budu i zpívat...

Alterego...

A ještě jich mám.... bosorka lesní divoženka, hippie, taky vedu model "úderník v montérkách" a během pobíhání okolo sporáku "hospodyňka". A s okousanými nehty sedící u počítače model "intelektuál".

A teď mi řekněte, co z toho je moje  "pravá tvář". 

Mají mi rockeři právo vyčítat, že batikovanýma sukněma zrazuji "styl"? Mám si skutečně každý den v práci dělat drdol jen proto, že když pobíhám s rozpuštěnýma vlasama, tak si lidi tipují můj věk o deset míň než mi je ve skutečnosti a moje pracovní pozice je někde na úrovni zábavného kávovaru? Mám snášet dovětky typu "ach, ona to pochopila" jen proto, že při představování jsem sdělila, že jsem aktuálně zaměstnaná jako skladník? Opravdu lidi tak potřebují ty ostatní ocedulkovat?

A nebo se divím neoprávněně a mají pravdu Japonci, kteří tvrdí, že člověk by měl přesně znát své místo ve společnosti. Díky komplikovanému systému zdvořilostního oslovování (zlaté naše vykání) si při představování poměrně záhy sdělí nejen jméno, ale i věk a pozici, což jim umožní zjistit, kdo je ten "nad" a kdo je ten "pod" a od toho se pak odvíjí zbytek konverzace.

Když já si pořád myslím, že 

i skladník ve šroubárně může si přečísti Vergilia v originále... :-)

Bít či nebít

 Mojí dceři je teď aktuálně osum.  Pro karate se rozhodla, protože jí zaimponovala holčička Evička na ukázce ve školní tělocvičně. Reálné tréninky se ukázaly jako větší dril než čekala, takže už jsme měli i nějaké to slzavé údolí "Nesnáším karate!" a takové ty věci. Přes to všechno zaujala celkem zodpovědný přístup.

No a v tom je ten tak říkajíc zakopaný pes. Naše rodičovské ambice se pohybují někde mezi "ať se holka hejbá, než aby se válela u televize" a "sebeobrana se jí jako holce hodí, zvlášť tady u nás" . Jsme prostě rodiče flákači. Nechce se nám jezdit na tréninky možná ještě o něco víc, než těm dětem. Za trest nám vybrali dítě do závodního oddílu, což představuje ne dva, ale tři tréninky za týden plus sem tam závody. Rodiče taxíkáři.

Ale kvůli tomu nad tím nedumám. Filozofická otázka zní: Bít či nebít? neboli náš oddíl se specializuje na kumite, tj. na zápas. Chci vést holku k tomu, aby se závodně prala? A jsme zpátky u těch škatulek. 

Kdyby to byl kluk...

Proč si nevybrala třeba tancování...

Tíha zodpovědnosti

Přepadá mne to zejména po delší konverzaci s kamarádkami. Zejména těmi, které jsou aktuálně ve kterékoli fázi rozvodového řízení. Zejména když polovina toho, co sdělují je stylem: "No jo, chlapi." Přepadá mne to  taky, když mi můj mužíček řekne při tanci. "Mami, ty mně vedeš, nemůžeš vést, vedu já, já jsem muž."  Nebo když se dožaduje deodorantu, protože už mu není tři. Už je mu pět, tím pádem je muž a v televizi říkali, že pravý muž používá deodorant.

Muži se nerodí natvrdlí, sobečtí, egoističtí, promiskuitní a s oběma ručičkama levýma. Začíná to u: "Co bys nechtěla, je to kluk, kluci jsou..." " To po něm nemůžeš chtít, vždyť je to kluk" nebo ještě lépe: "To není nic pro chlapa" Kluci jsou takoví, jaké si je vychováme my, mámy. A muži jsou takoví, jaké jsme vychovaly syny.

Po konverzacích s rozvádějícími se kamarádkami na mne doléhá tíha zodpovědnosti, jak to zařídit, aby můj mužíček stále uměl vstát v pět hodin ráno a šeptat do ucha "Já ti děkuji za to, že jsi mne pustila na trénink, jsi ta nejúžasnější moje žena, já tě mám rád". I když to ucho už nebude moje. Ale co, hlavně když to pořád bude umět.