Custos Cavum
Custos Cavum (Guardian of the Hole)
size : 220(h) x 360(w) x 260(d)cm
material : metallic material, resin, motor, gear, custom CPU board, LED Once upon a time, there were two worlds. They were connected to each other through a number of small holes, as if the worlds were breathing through these holes. However, the holes had a tendency to close up, so there were guardians next to each one to keep them open. The guardians were called “Custos Cavum.” They took the form of seals and had large front teeth, which they used to gnaw the holes to prevent them from closing up.
Whenever a Custos Cavum felt the generation of a new hole somewhere, it fell into a deep sleep. From the body of the quietly sleeping Custos Cavum grew winged spores called “Unicuses.” These spores took flight and each flew to a new hole, where it gave rise to a new Custos Cavum.
As time went on, the people of each world gradually forgot about the other. The guardians lost their power and died, one after another. When the last Custos Cavum died, the last hole closed, separating the two worlds completely. The existence of the other world was entirely erased from people’s memories.
Last night, I saw Unicuses start to grow from the last bone of a Custos Cavum in my small garden. According to an old story, Unicuses will grow whenever the holes to the other world are open again.
Personal taste
VIVA!
Už jsem si začínala myslet, že neexistuje. A existuje.
Konečně romantický seriál o lásce, kde:
- nezavírám půlku filmu oči, protože je mi trapně
- nechci půlku filmu hlavní hrdinku zabít, protože je to neskutečná blbka
- hlavní hrdina a hlavní hrdinka jsou si rovni
- hrdinka se nezamiluje na začátku filmu do chlapa, který se k ní chová nejhůř ze všech včetně komparzu a pomocného štábu a netráví zbytek série jeho předěláváním na člověka, případně jeho omlouváním, zatímco ignoruje chlapa, který je upřímný, hodný, pracovitý, pozorný a má ji rád
- omezili množství seriálových klišé na nezbytné minimum a ještě z poloviny vybruslili celkem s vtipem
- nenastavili nepostupující děj v polovině náhlým vstupem třetí osoby, která všechno zvrátí, aby si pak před koncem vzpomněla, že se musí vrátit tam odkud přišla
- nemusím nastudovat korejskou historii a kulturní zvyky, abych pochopila některá hnutí mysli postav
- míra hrdosti postav je i pro evropana úměrná a srozumitelná (ne pro všechny asijské filmy to platí)
- počet epizod je tak akorát, aby si člověk dostatečně užil všechen cukrkandl, děj postupoval a autor se trapně neopakoval a necucal si z malíčku, čím to ještě nastavit
- neudělali z konce doják
- a přesto to byl happy end
Personal taste (Korea, 2010)
Jako jo, nějaké ty mouchy by se tam našly, ale co byste nechtěli.
:-)
Music
Mám ráda muziku a poezii a ještě úplně nejvíce pokud má dobrá muzika dobré texty. Takže miluju třeba Plíhala, Nohavicu, Marii Rottrovou a Svěráka. A toho teď děti pouštějí dokola a dokola...
Vlčí máky, vlčí máky
choulostivé na omak
taková jsi lásko taky
jako mák, jako mák.
Samý příslib, samé hrátky
samý úsměv koketní
nesahejte na mé plátky
okvětní, okvětní.
choulostivé na omak
taková jsi lásko taky
jako mák, jako mák.
Samý příslib, samé hrátky
samý úsměv koketní
nesahejte na mé plátky
okvětní, okvětní.
---------------
No není to blaho a oslava českého jazyka, takový text?
Štěstí, muška jenom zlatá
Se třetí (teda vlastně v pořadí druhou) ségrou jsme se jako malé děsně mydlily. Teda přesněji řečeno třískala jsem ji já, ona kousala, škrábala, nadávala a chodila žalovat. Na druhou stranu to taky obnášelo společné nadávání na rodiče, společné tajné výpravy a dlouhé večerní špitání. A pak jsme z toho nějak vyrostly a teď jsme jedna druhé nejbližší a nejlepší kamarádky.
Z čeho jsme nevyrostly je to, jak máme odjakživa rozdělené štěstí. Už je mi to taaak blbý (teda ne že bych si to s ní chtěla dobrovolně vyměnit) a tuším, že ségra má ze mne mindrák a někdy mi závidí. Já za to ale fakt nemůžu.
Celou školní docházku jsem si četla pod lavicí indiánky a ona dřela jako kůň, já měla samé a ona trojky. Po té co vyšla školu v širokém dalekém okolí zkrachovaly všechny textilní fabriky, takže její vzdělání je jí v regionu na nic, pokud se nechce živit vyměňováním zipů u kalhot. Já jsem nikdy neměla žádné zásadní zdravotní potíže. Ségra měla vymknuté všechno, co jde, taky mononukleózu, podezdření na tuberu, taky má alergie na kdeco a nervy v kýbli. Při obyčejném pádu z kola si zarazila řidítka do břicha tak šikovně, že si natrhla ledviny a slezinu a byla tři měsíce v nemocnici. Já mám dvě děti, ona jeden spontánní potrat. Taky se na ni lepí úchylové a stalkeři. První dlouhodobý vztah zkrachoval na domácím násilí a od té doby ne a ne nějakému dalšímu chlapovi uvěřit, tak to střídá a střídá, kdežto já jsem s mojí první vážnou známostí od devatenácti. Když se propouštělo u nás v práci, tak to byla ona, kdo šel z kola ven. Nehodu na motorce zase musela potkat ségra. Když jsem sháněla bydlení, našli jsme byt odpovídající našim požadavkům ve druhém inzerátu. Ségra už dva roky bydlí na stavbě, protože rekonstruuje barák, který měl být její, všichni to víme, ale majitel umřel dřív, než ho na ni stihl napsat a dědic si tu dohodu "nepamatuje", dohodnout se s ním nejde a průběžně ji týrá zmínkami o tom, že se barák buď prodá nebo že tam půjde bydlet někdo z těch nejmladších. Teď jsme obě po vytrhnutí zubu...ségra s kořenem až někam za ucho, vysekávaný, s horečkami, řezáním dásně, zánětem a dlouhodobou marodkou, já jeden kořínek jako kužel, trhaný, ani už o tom pomalu nevím.
A tak je to se vším...čehokoli dosáhla, má to vydřené, odpracované a tvrdě zasloužené.O tom, jak dokáže z minimálních příjmů ještě ušetřit, kdežto mne se koruna nedrží, ani nemluvím. Já jsem ten, kdo má mindrák, protože to vím, že ségra je daleko pracovitější, cílevědomější a systematičtější a zasloužila by si to...jen prostě to štěstí, to nemá.
Ale s tím jak jí pomoct, to netuším.
Z čeho jsme nevyrostly je to, jak máme odjakživa rozdělené štěstí. Už je mi to taaak blbý (teda ne že bych si to s ní chtěla dobrovolně vyměnit) a tuším, že ségra má ze mne mindrák a někdy mi závidí. Já za to ale fakt nemůžu.
Celou školní docházku jsem si četla pod lavicí indiánky a ona dřela jako kůň, já měla samé a ona trojky. Po té co vyšla školu v širokém dalekém okolí zkrachovaly všechny textilní fabriky, takže její vzdělání je jí v regionu na nic, pokud se nechce živit vyměňováním zipů u kalhot. Já jsem nikdy neměla žádné zásadní zdravotní potíže. Ségra měla vymknuté všechno, co jde, taky mononukleózu, podezdření na tuberu, taky má alergie na kdeco a nervy v kýbli. Při obyčejném pádu z kola si zarazila řidítka do břicha tak šikovně, že si natrhla ledviny a slezinu a byla tři měsíce v nemocnici. Já mám dvě děti, ona jeden spontánní potrat. Taky se na ni lepí úchylové a stalkeři. První dlouhodobý vztah zkrachoval na domácím násilí a od té doby ne a ne nějakému dalšímu chlapovi uvěřit, tak to střídá a střídá, kdežto já jsem s mojí první vážnou známostí od devatenácti. Když se propouštělo u nás v práci, tak to byla ona, kdo šel z kola ven. Nehodu na motorce zase musela potkat ségra. Když jsem sháněla bydlení, našli jsme byt odpovídající našim požadavkům ve druhém inzerátu. Ségra už dva roky bydlí na stavbě, protože rekonstruuje barák, který měl být její, všichni to víme, ale majitel umřel dřív, než ho na ni stihl napsat a dědic si tu dohodu "nepamatuje", dohodnout se s ním nejde a průběžně ji týrá zmínkami o tom, že se barák buď prodá nebo že tam půjde bydlet někdo z těch nejmladších. Teď jsme obě po vytrhnutí zubu...ségra s kořenem až někam za ucho, vysekávaný, s horečkami, řezáním dásně, zánětem a dlouhodobou marodkou, já jeden kořínek jako kužel, trhaný, ani už o tom pomalu nevím.
A tak je to se vším...čehokoli dosáhla, má to vydřené, odpracované a tvrdě zasloužené.O tom, jak dokáže z minimálních příjmů ještě ušetřit, kdežto mne se koruna nedrží, ani nemluvím. Já jsem ten, kdo má mindrák, protože to vím, že ségra je daleko pracovitější, cílevědomější a systematičtější a zasloužila by si to...jen prostě to štěstí, to nemá.
Ale s tím jak jí pomoct, to netuším.
Dušičky
Tak a máme je za sebou. Letošní Dušičky. Tak nějak podvědomě je vnímám ne jako nařízený svátek, ale jako přirozený chod věcí - stejně tak jako se ochlazuje a jásavé barvy se schovají za mlhami a postupně je tma stále dříve, i nálada se stává zádumčivější a melancholičtější. A jak se blíží advent, doba duchovní, jsou Dušičky a tiché vzpomenutí na naše drahé jejím symbolickým začátkem.
Minulý týden jsme byli ve Slezsku. Národ se zbláznil, lidé vzali květinářství útokem a parkoviště poblíž hřbitovů připomínají novoroční slevy v supermarketech. Auta vytáhnou i páprdové v klobouku, co celý rok jeli tak maximálně jednou týdně na nákup. Na Dušičky vedle sebe posadí babičku, kýbl s vodou, rejžák a věnec s voskovými chryzantémami a "jedou na hrob", co by tomu lidi řekli. A i přes toto šílenství je mi to blízké a sympatické.
Protože na benzínce stál u golfa ranař v riflích a triku, evidentně se nudil a my jsme čekali, kdy dorazí příslušně vytuněná odbarvená bloncka. Dorazila za chvíli, kluk ji uvítal úsměvem, oběhl auto a galantně jí pomohl nastoupit. Bylo jí tak sedumdesát a evidentně taky "vyrazili na hrob".
Na vsi je uklízení hrobu společenská událost. Nemůžete vyrazit jen tak...paničky vezmou sukně decentní délky pod kolena a na krk šáličku, protože v listopadu už táhne, pánové lepší kalhoty. Sousedé se zdvořile pozdraví, prohodí pár slov, co kde od loňska nového (kde kdo umřel). Taky se nenápadně okouknou náhrobky, kde kdo přibyl a jestli jsme ho znali. A do toho pobíhají děti, představují se nevěsty a na okolních hrobech každá zapálená svíčka znamená, že někdo si udělal čas a vzpomněl si. A po setmění celý hřbitov mihotavě a teple září.
Chodit na hřbitov o pohřbu je studené, nervy drásající, jitřící a smutné. Člověk je plný aktuálního žalu, bolesti a trápení. Hřbitov na Dušičky je smířený, zklidněný a více melancholický, než drásavě smutný. Na Dušičky si dokážeme nad hroby vykládat veselé historky a vyslovovat jména zemřelých bez pláče. Říkám jim: Tak ti je vedu - zase od loňska vyrostli, viď. Nedělej si starosti, máme se rádi a máme se dobře.
A do toho syn vypočítává tváře, které nikdy nezažil a dcera šeptá otčenáš.
bílá babička, babiččina máma, která byla bílá co mi paměť sahá a dala mi poznat okamžik, kdy se role obracejí - nejdřív ona hlídala nás, když jsme chodili do lesa na houby a krást kukuřici a pak jsme hlídali my ji, když už zestárla a scvrkla se, že z ní byl vrásčitý uzlíček, pospávající na sluníčku
prateta, co nám se ségrou brala koťata a schovávala si je na vejminku v šupleti od stolu a u dveří měla starodávnou kropenku se svěcenou vodou a nad postelí vyřezávaný kříž s porcelánovým Kristem
praděda, který sedával na sluníčku v proutěném křesle, na hlavě leninku a když jsme se vracely ze školy, tak na nás pokřikoval srandovní říkánky otevřeným oknem, pod kterým měl postel
prabába, který byla tak zahořklá a zlá, ale kterou jsem koupala, krájela jí chleba na kostičky a upravovala jí uzel na šátku, protože to musí být uvázáno pořádně, na mejdlíčko
dědoušek s jeho mnoha infarkty, který se smál, že na něco umřít musí a vařil pro nás polívky s domácími nudlemi a pořád něco předělával
babička s modrýma očima, která mi jediná na světě říkala Ivulko a já se dodneška trápím, jestli jsem pro ni mohla udělat víc
Nějak mám pocit, že ve svém věku už jich tam mám nějak příliš mnoho. Na druhou stranu všichni odešli v požehnaném věku, v době, kdy už se to tak nějak ...čeká...stává...a člověku se s tím lépe vyrovnává.
PROČ bych měla toto důvěrné setkání s mými milovanými vyměnit za helloweenskou maškarádu, zvrhlé kostýmy a nějaké potřeštěné veselí? Mmch od bláznivých kostýmů byl v našich končinách odjakživa masopust.
Minulý týden jsme byli ve Slezsku. Národ se zbláznil, lidé vzali květinářství útokem a parkoviště poblíž hřbitovů připomínají novoroční slevy v supermarketech. Auta vytáhnou i páprdové v klobouku, co celý rok jeli tak maximálně jednou týdně na nákup. Na Dušičky vedle sebe posadí babičku, kýbl s vodou, rejžák a věnec s voskovými chryzantémami a "jedou na hrob", co by tomu lidi řekli. A i přes toto šílenství je mi to blízké a sympatické.
Protože na benzínce stál u golfa ranař v riflích a triku, evidentně se nudil a my jsme čekali, kdy dorazí příslušně vytuněná odbarvená bloncka. Dorazila za chvíli, kluk ji uvítal úsměvem, oběhl auto a galantně jí pomohl nastoupit. Bylo jí tak sedumdesát a evidentně taky "vyrazili na hrob".
Na vsi je uklízení hrobu společenská událost. Nemůžete vyrazit jen tak...paničky vezmou sukně decentní délky pod kolena a na krk šáličku, protože v listopadu už táhne, pánové lepší kalhoty. Sousedé se zdvořile pozdraví, prohodí pár slov, co kde od loňska nového (kde kdo umřel). Taky se nenápadně okouknou náhrobky, kde kdo přibyl a jestli jsme ho znali. A do toho pobíhají děti, představují se nevěsty a na okolních hrobech každá zapálená svíčka znamená, že někdo si udělal čas a vzpomněl si. A po setmění celý hřbitov mihotavě a teple září.
Chodit na hřbitov o pohřbu je studené, nervy drásající, jitřící a smutné. Člověk je plný aktuálního žalu, bolesti a trápení. Hřbitov na Dušičky je smířený, zklidněný a více melancholický, než drásavě smutný. Na Dušičky si dokážeme nad hroby vykládat veselé historky a vyslovovat jména zemřelých bez pláče. Říkám jim: Tak ti je vedu - zase od loňska vyrostli, viď. Nedělej si starosti, máme se rádi a máme se dobře.
A do toho syn vypočítává tváře, které nikdy nezažil a dcera šeptá otčenáš.
bílá babička, babiččina máma, která byla bílá co mi paměť sahá a dala mi poznat okamžik, kdy se role obracejí - nejdřív ona hlídala nás, když jsme chodili do lesa na houby a krást kukuřici a pak jsme hlídali my ji, když už zestárla a scvrkla se, že z ní byl vrásčitý uzlíček, pospávající na sluníčku
prateta, co nám se ségrou brala koťata a schovávala si je na vejminku v šupleti od stolu a u dveří měla starodávnou kropenku se svěcenou vodou a nad postelí vyřezávaný kříž s porcelánovým Kristem
praděda, který sedával na sluníčku v proutěném křesle, na hlavě leninku a když jsme se vracely ze školy, tak na nás pokřikoval srandovní říkánky otevřeným oknem, pod kterým měl postel
prabába, který byla tak zahořklá a zlá, ale kterou jsem koupala, krájela jí chleba na kostičky a upravovala jí uzel na šátku, protože to musí být uvázáno pořádně, na mejdlíčko
dědoušek s jeho mnoha infarkty, který se smál, že na něco umřít musí a vařil pro nás polívky s domácími nudlemi a pořád něco předělával
babička s modrýma očima, která mi jediná na světě říkala Ivulko a já se dodneška trápím, jestli jsem pro ni mohla udělat víc
Nějak mám pocit, že ve svém věku už jich tam mám nějak příliš mnoho. Na druhou stranu všichni odešli v požehnaném věku, v době, kdy už se to tak nějak ...čeká...stává...a člověku se s tím lépe vyrovnává.
PROČ bych měla toto důvěrné setkání s mými milovanými vyměnit za helloweenskou maškarádu, zvrhlé kostýmy a nějaké potřeštěné veselí? Mmch od bláznivých kostýmů byl v našich končinách odjakživa masopust.
Feng šuei
Věřím na feng šuei. Na harmonii energie a rovnováhu věcí v přírodě. Na tu starobylou moudrost, která pomocí pohádkových příměrů komplexně popisuje věci, které moderní věda rozčtvrtila do jednotlivých vědních oborů.
Podle feng šuei nic co se vám děje není samo o sobě, ale vychází to z energie, kterou je člověk obklopen. Měl by se zastavit, stát se pozorovatelem a nad všemi těmi jemnými znaky přemýšlet.
To si takhle jdete z dětského pokoje, zavřete dveře...a už je neotevřete. Až pomocí sekyrky, vrtačky a páčidla.
O pár dní později dveře v ložnici.
Fén.
Konvice na čaj.
Toustovač.
Kurnik zdá se mi to, nebo se mi začíná nějak rozpadat domácnost?
Nechápeš? Nerozumíš?
Tyčový mixér.
Jako já vím, že se něco děje, to už mi došlo, ale pořád nevím, co mi chceš říct.
Nebo možná vím, ale mám tisíc výmluv a zavírám oči.
Dej mi znamení, pane.
(pračku prosím tě NEEE)
ANGRY
Jak začít.
Nesnáším, když do mne někdo vandruje.
Nesnáším, když mi někdo vandruje do rodiny. A úplně nejvíc nesnáším, když mi někdo vandruje do dětí.
Moje mladší sestry jsou zvláštní přírodní úkaz. Je jim 22. Díky kombinaci výchovy a životních okolností mají názory jako by jim bylo tak 55 a celý svět jim po tu dobu kladl nástrahy, překážky a život je otloukal shora zdola. Opak je pravdou, k realitě ani nepřičichly, žijí si ve své ochranné bublině, rodiče jim odmetají z cesty jakékoli překážky a divní jsou všichni ti venku.
Moje mladší sestry si pro svou budoucnost zvolily kariéru pedagogů. Jejich odbornou zdatnost nepopírám, ovšem jejich sociální adaptibilita, empatie a zejména tolerance k čemukoli, co je jiné než jimi hlásané názory nejsou ani na nule, spíše jsou hluboce v mínusu.
Tento víkend jsem měla velkou chuť je vzít pod krkem a řvát. Zfackovat ty jejich povýšené obličeje, tlouct je do hlavy, aby se jim v nich něco přeplo. Měla jsem chuť se hádat, ječet na ně argumenty a rozškubat jim indexy, aby se nikdy nedostaly k tomu předvádět to, co dělají na mých dětech, profesionálně.
A neudělala jsem to, protože za prvé mi manžel zakázal dělat scény, za druhé mi bylo líto rodičů a za třetí se to společensky nehodí, páč má jedna z nich zrovna svátek. A protože jsem to neudělala, svírá mne na hrudníku, houpá se mi žaludek a mele se mi to v hlavě, takže už tuším, že zase dneska bude jedna z nocí, kdy nebudu spát. Mám já to zapotřebí?
Minule mi děti od babičky přijely šokované, protože jim mé sestry oznámily, že Bůh neexistuje a Ježíšek taky ne a že rodiče jim lžou. Tentokrát mi děti přijely a plakaly, protože jim mé sestry vysvětlily, že dobro vítězí jen v pohádkách, ale že je to lež, protože v životě vítězí vždycky zlo. Mému mladšímu dítěti je pět let. Dovedete si představit ten guláš, co má teď v hlavě?
Zlobím se tak moc, že se mi třepou ruce a špatně se mi dýchá.
- rodiče jsou zodpovědní za stanovení morálního kodexu, který předají svým dětem. Do určitého věku je slovo mámy a táty zákon, berná mince a záchytná hranice, jistota a řád. Děti neví, co je dobré a co je špatné. Je jim to někým řečeno a ony se tím řídí, protože tomu, kdo jim to řekl, věří. Na to, aby hledaly vlastní cesty mají do puberty ještě čas. Kdo dal mým sestrám právo shazovat autoritu nás jako rodičů, brát mým dětem víru v rodiče. Kdo dal mým sestrám právo zasít do srdce mých dětí pochybnost, že jim taky někdy můžeme lhát.
- kde berou tu drzost a sebejistotu, že to co si ony myslí, je správné. Jak je možné, že jsou tak troufalé a řeknou mým dětem svůj osobní názor a podají to jako tvrzení - cožpak neví, jaký je rozdíl mezi větou "Ježíšek neexistuje, to je lež" a větou "Já nevěřím v to, že Ježíšek existuje" Kde se v nich bere ta arogance? Je možné být pedagog a nevědět, že je nepřípustné takto překračovat hranice? Že není jejich úkolem hodnotit, soudit a odsuzovat ani vnucovat vlastní osobní názory? Že je rozdíl mezi tím ukazovat alternativy či nové úhly pohledu a dogmaticky prosazovat jediné správné řešení a všechny ostatní názory označit za zcestné?
- ještě je varianta, že to dělají pouze mně, že ten nadřazený postoj a potřeba přede mnou zachránit mé děti a uvést je na správnou cestu vychází ze soukromých sporů. Ale obávám se, že ne. Děkuji za to, že moje děti mají obě učitelky poměrně osvícené a nepotkaly něco takového (aspoň teda zatím se žádnými zásadními bludy nepřišly)
Luk 23:34 Bože, odpusť jim, neboť nevědí co činí
P.S.: Aslan říkal, že nezáleží na tom, jestli teď zrovna vyhraješ, ale že je třeba se rozhodnout, jestli stojíš na straně dobra nebo zla. A Aslan tomu rozumí víc než tety, takže jsme po pár hodinách filozofických rozhovorů snad děti uklidnili. Naposledy jsem takhle milovala televizi když Sportakus tvrdil, že je důležité jíst ovoce a zeleninu a že cukr způsobuje cukrový kolaps.
Šaty dělají člověka
Alterego nr.1 - biker, rocker, bad girl. Wanna mess with me? You´re dead, asshole!
Alterego nr.2: Artist. Odborník na slovo vzatý, lektor a přednášející, obraťte se na mne s důvěrou.
Alterego nr.3: pani ten růžový náhrdelník vám jde k pleti lépe, pane, nestyďte se, pojďte se podívat, třeba vyberete nějaké vánoční dárky...horké párky, limonáda
Alterego nr.4: bellydancer ... svůdná, plavná, rozkošná a ženská od paty po konečky vlasů.
Alterego nr.5: Prostě když si potomek přeje narozeninovou paaarty, bude dort, večeře o třech chodech. Nechám u nás přespat tu tlupu pavijánů, chci říci kamarádů, budu jim číst pohádky před spaním a dokonce budu i zpívat...
Alterego...
A ještě jich mám.... bosorka lesní divoženka, hippie, taky vedu model "úderník v montérkách" a během pobíhání okolo sporáku "hospodyňka". A s okousanými nehty sedící u počítače model "intelektuál".
A teď mi řekněte, co z toho je moje "pravá tvář".
Mají mi rockeři právo vyčítat, že batikovanýma sukněma zrazuji "styl"? Mám si skutečně každý den v práci dělat drdol jen proto, že když pobíhám s rozpuštěnýma vlasama, tak si lidi tipují můj věk o deset míň než mi je ve skutečnosti a moje pracovní pozice je někde na úrovni zábavného kávovaru? Mám snášet dovětky typu "ach, ona to pochopila" jen proto, že při představování jsem sdělila, že jsem aktuálně zaměstnaná jako skladník? Opravdu lidi tak potřebují ty ostatní ocedulkovat?
A nebo se divím neoprávněně a mají pravdu Japonci, kteří tvrdí, že člověk by měl přesně znát své místo ve společnosti. Díky komplikovanému systému zdvořilostního oslovování (zlaté naše vykání) si při představování poměrně záhy sdělí nejen jméno, ale i věk a pozici, což jim umožní zjistit, kdo je ten "nad" a kdo je ten "pod" a od toho se pak odvíjí zbytek konverzace.
Když já si pořád myslím, že
Krásný Podzimní Den
Líbí se mi Šťastný blog . Když jsem fotila tyhle fotky, bylo to přesně tak, jak psala v jednom ze svých příspěvků. Byla jsem spokojená, protože byl Krásný Podzimní Den. Věc prchavá a pomíjivá, které je třeba si užít a které je třeba si vážit.
Bít či nebít
Mojí dceři je teď aktuálně osum. Pro karate se rozhodla, protože jí zaimponovala holčička Evička na ukázce ve školní tělocvičně. Reálné tréninky se ukázaly jako větší dril než čekala, takže už jsme měli i nějaké to slzavé údolí "Nesnáším karate!" a takové ty věci. Přes to všechno zaujala celkem zodpovědný přístup.
No a v tom je ten tak říkajíc zakopaný pes. Naše rodičovské ambice se pohybují někde mezi "ať se holka hejbá, než aby se válela u televize" a "sebeobrana se jí jako holce hodí, zvlášť tady u nás" . Jsme prostě rodiče flákači. Nechce se nám jezdit na tréninky možná ještě o něco víc, než těm dětem. Za trest nám vybrali dítě do závodního oddílu, což představuje ne dva, ale tři tréninky za týden plus sem tam závody. Rodiče taxíkáři.
Ale kvůli tomu nad tím nedumám. Filozofická otázka zní: Bít či nebít? neboli náš oddíl se specializuje na kumite, tj. na zápas. Chci vést holku k tomu, aby se závodně prala? A jsme zpátky u těch škatulek.
Proč si nevybrala třeba tancování...
Tíha zodpovědnosti
Přepadá mne to zejména po delší konverzaci s kamarádkami. Zejména těmi, které jsou aktuálně ve kterékoli fázi rozvodového řízení. Zejména když polovina toho, co sdělují je stylem: "No jo, chlapi." Přepadá mne to taky, když mi můj mužíček řekne při tanci. "Mami, ty mně vedeš, nemůžeš vést, vedu já, já jsem muž." Nebo když se dožaduje deodorantu, protože už mu není tři. Už je mu pět, tím pádem je muž a v televizi říkali, že pravý muž používá deodorant.
Muži se nerodí natvrdlí, sobečtí, egoističtí, promiskuitní a s oběma ručičkama levýma. Začíná to u: "Co bys nechtěla, je to kluk, kluci jsou..." " To po něm nemůžeš chtít, vždyť je to kluk" nebo ještě lépe: "To není nic pro chlapa" Kluci jsou takoví, jaké si je vychováme my, mámy. A muži jsou takoví, jaké jsme vychovaly syny.
Po konverzacích s rozvádějícími se kamarádkami na mne doléhá tíha zodpovědnosti, jak to zařídit, aby můj mužíček stále uměl vstát v pět hodin ráno a šeptat do ucha "Já ti děkuji za to, že jsi mne pustila na trénink, jsi ta nejúžasnější moje žena, já tě mám rád". I když to ucho už nebude moje. Ale co, hlavně když to pořád bude umět.
Muži se nerodí natvrdlí, sobečtí, egoističtí, promiskuitní a s oběma ručičkama levýma. Začíná to u: "Co bys nechtěla, je to kluk, kluci jsou..." " To po něm nemůžeš chtít, vždyť je to kluk" nebo ještě lépe: "To není nic pro chlapa" Kluci jsou takoví, jaké si je vychováme my, mámy. A muži jsou takoví, jaké jsme vychovaly syny.
Po konverzacích s rozvádějícími se kamarádkami na mne doléhá tíha zodpovědnosti, jak to zařídit, aby můj mužíček stále uměl vstát v pět hodin ráno a šeptat do ucha "Já ti děkuji za to, že jsi mne pustila na trénink, jsi ta nejúžasnější moje žena, já tě mám rád". I když to ucho už nebude moje. Ale co, hlavně když to pořád bude umět.
Proč je dobré mít sourozence
Protože i když ho většinu času chcete zabít, bez něj byste se opravdu nudili.
Odpolední konverzace mých dvou andílků škvírou v bytovém jádru:
"Podej mi ten papír, budem si ho prostrkávat jako posledně!"
"Ale já kakám."
"No doufám, že mi budeš strkat čistej!"
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)