The Mayonnaise Jar and Two Cups of Coffee

When things in your lives seem almost too much to handle, when 24 hours in a day are not enough, remember the mayonnaise jar and the 2 cups of coffee.

A professor stood before his philosophy class and had some items in front of him. When the class began, he wordlessly picked up a very large and empty mayonnaise jar and proceeded to fill it with golf balls. He then asked the students if the jar was full. They agreed that it was.

The professor then picked up a box of pebbles and poured them into the jar. He shook the jar lightly. The pebbles rolled into the open areas between the golf balls. He then asked the students again if the jar was full. They agreed it was.

The professor next picked up a box of sand and poured it into the jar. Of course, the sand filled up everything else. He asked once more if the jar was full. The students responded with an unanimous "yes."

The professor then produced two cups of coffee from under the table and poured the entire contents into the jar effectively filling the empty space between the sand. The students laughed.

"Now," said the professor as the laughter subsided, "I want you to recognize that this jar represents your life. The golf balls are the important things--your family, your children, your health, your friends and your favorite passions--and if everything else was lost and only they remained, your life would still be full.

The pebbles are the other things that matter like your job, your house and your car.

The sand is everything else--the small stuff. "If you put the sand into the jar first," he continued, "there is no room for the pebbles or the golf balls. The same goes for life. If you spend all your time and energy on the small stuff you will never have room for the things that are important to you.

"Pay attention to the things that are critical to your happiness. Play with your children. Take time to get medical checkups. Take your spouse out to dinner. Play another 18. There will always be time to clean the house and fix the disposal. Take care of the golf balls first--the things that really matter. Set your priorities. The rest is just sand."

One of the students raised her hand and inquired what the coffee represented. The professor smiled. "I'm glad you asked.

It just goes to show you that no matter how full your life may seem, there's always room for a couple of cups of coffee with a friend."

Karate

odkládám si odkaz - stránky s dobře zpracovanými obrázkovými katami
http://www.karatetygr.cz

Sisters ♥

A young wife sat on a sofa on a hot humid day, drinking iced tea and visiting with her mother. As they talked about life, about marriage, about the responsibilities of life and the obligations of adulthood, the mother clinked the ice cubes in her glass thoughtfully and turned a clear, sober glance upon her daughter.

"Don't forget your sisters,' she advised, swirling the tea leaves to the bottom of her glass. 'They'll be more important as you get older. No matter how much you love your husband, no matter how much you love the children you may have, you are still going to need sisters. Remember to go places with them now and then; do things with them.'

'Remember that 'sisters' means ALL the women. your girlfriends, your daughters, and all your other women relatives too. 'You'll need other women. Women always do.'

What a funny piece of advice!' the young woman thought. Haven't I just gotten married? Haven't I just joined the couple-world? I'm now a married woman, for goodness sake! A grownup! Surely my husband and the family we may start will be all I need to make my life worthwhile!'

But she listened to her mother. She kept contact with her sisters and made more women friends each year. As the years tumbled by, one after another, she gradually came to understand that her mother really knew what she was talking about. As time and nature work their changes and their mysteries upon a woman, sisters are the mainstays of her life.

After more than 50 years of living in this world, here is what I've learned:

Time passes.
Life happens.
Distance separates.
Children grow up.
Jobs come and go.
Love waxes and wanes.
Men don't do what they're supposed to do.
Hearts break.
Parents die.
Colleagues forget favors.
Careers end.

BUT.........

Sisters are there, no matter how much time and how many miles are
between you. A girlfriend is never farther away than needing her can reach.

When you have to walk that lonesome valley and you have to walk it by yourself, the women in your life will be on the valley's rim, cheering you on, praying for you, pulling for you, intervening on your behalf, and waiting with open arms at the valley's end.

Sometimes, they will even break the rules and walk beside you....Or come in and carry you out.

Girlfriends, daughters, granddaughters, daughters-in-law, sisters, sisters-in-law, Mothers, Grandmothers, aunties, nieces, cousins, and extended family: all bless our life!

The world wouldn't be the same without women, and neither would I. When we began this adventure called womanhood, we had no idea of the incredible joys or sorrows that lay ahead. Nor did we know how much we would need each other.

~ Author Unknown

Hlásič

Mám zuby jako mědvěd krátkočelý.

nechce jíst brokolici:

Už mám úplně plný břišní prostor.

------
Vyzvedávám ho ze školky, oznamuje, že má dnes v noci sraz se Slávkem, protože odjíždějí do Kolína. Potřebují tam najít ty dva medvědy z pohádky a pohrát si s nimi. Slávek bere stan a R. spacáky. A jdou pěšky. Dnes je venku -17°C. Rozmlouvám jim to s tím, že to mají nechat na teplejší počasí. Neochotně souhlasí. Cestou domů probíhá filozofická debata. Mluví medvědi? Jak se jde s nima domluvit? 
Pokud medvědi nemluví jako lidi, musí se jim říct "Hallo, my friend!" 
Jde medvěda naučit mluvit? Zeptáme se Sofie (naše logopedka) jestli to někdy zkoušela, naučit medvěda mluvit, ta to bude vědět, když učí mluvit lidi.

We didn’t have this green thing back in my earlier days

Checking out at the supermarket recently, the young cashier suggested I should bring my own bags because plastic bags weren’t good for the environment. I apologized and explained, “We didn’t have this green thing back in my earlier days“.
The clerk responded, “That’s our problem today. Your generation did not care enough to save our environment for future generations“.
She was right about one thing–our generation didn’t have the green thing in “Our” day. So what did we have back then? After some reflection and soul-searching on “Our” day, here’s what I remembered we did have….
Back then, we returned milk bottles, pop bottles and beer bottles to the store. The store sent them back to the plant to be washed and sterilized and refilled, so it could use the same bottles repeatedly. So they really were recycled. But we didn’t have the green thing back in our day.
We walked up stairs, because we didn’t have an escalator in every store and office building. We walked to the grocery store and didn’t climb into a 300-horsepower machine every time we had to go two blocks. But she was right. We didn’t have the green thing in our day.
Back then, we washed the baby’s nappies because we didn’t have the throw-away kind. We dried clothes on a line, not in an energy gobbling machine burning up 240 volts — wind and solar power really did dry our clothes back in our early days. Kids got hand-me-down clothes from their brothers or sisters, not always brand-new clothing. But that young lady is right. We didn’t have the green thing back in our day.
Back then, we had one TV, or radio, in the house — not a TV in every room. And the TV had a small screen the size of a handkerchief (remember them?), not a screen the size of Wales. In the kitchen, we blended & stirred by hand because we didn’t have electric machines to do everything for us. When we packaged a fragile item to send in the mail, we used wadded up old newspapers to cushion it, not Styrofoam or plastic bubble wrap.
Back then, we didn’t fire up an engine and burn petrol just to cut the lawn. We used a push mower that ran on human power. We exercised by working so we didn’t need to go to a health club to run on treadmills that operate on electricity. But she’s right. We didn’t have the green thing back then.
We drank from a water fountain when we were thirsty instead of using a cup or a plastic bottle every time we had a drink of water. We refilled writing pens with ink instead of buying a new pen, and we replaced the razor blades in a razor instead of throwing away the whole razor just because the blade got dull. But we didn’t have the green thing back then.
Back then, people took the bus, and kids rode their bikes to school or walked instead of turning their mums into a 24-hour taxi service. We had one electrical outlet in a room, not an entire bank of sockets to power a dozen appliances. And we didn’t need a computerized gadget to receive a signal beamed from satellites 2,000 miles out in space in order to find the nearest pizza joint.
But isn’t it sad the current generation laments how wasteful we old folks were just because we didn’t have the green thing back then?
Please post this on your Facebook profile so another selfish old person who needs a lesson in conservation from a smarty-pants young person can add to this

Jsem

Custos Cavum

video

Custos Cavum (Guardian of the Hole)
size : 220(h) x 360(w) x 260(d)cm
material : metallic material, resin, motor, gear, custom CPU board, LED Once upon a time, there were two worlds. They were connected to each other through a number of small holes, as if the worlds were breathing through these holes. However, the holes had a tendency to close up, so there were guardians next to each one to keep them open. The guardians were called “Custos Cavum.” They took the form of seals and had large front teeth, which they used to gnaw the holes to prevent them from closing up.
Whenever a Custos Cavum felt the generation of a new hole somewhere, it fell into a deep sleep. From the body of the quietly sleeping Custos Cavum grew winged spores called “Unicuses.” These spores took flight and each flew to a new hole, where it gave rise to a new Custos Cavum.
As time went on, the people of each world gradually forgot about the other. The guardians lost their power and died, one after another. When the last Custos Cavum died, the last hole closed, separating the two worlds completely. The existence of the other world was entirely erased from people’s memories.

Last night, I saw Unicuses start to grow from the last bone of a Custos Cavum in my small garden. According to an old story, Unicuses will grow whenever the holes to the other world are open again.

beze slov...

Proč se bojím nechat si udělat kérku

Barvy

Barvy: úžasný vzorník plus  české a anglické názvosloví na Módním pekle TUDY

Personal taste

VIVA!
Už jsem si začínala myslet, že neexistuje. A existuje.

Konečně romantický seriál o lásce, kde:


- nezavírám půlku filmu oči, protože je mi trapně
- nechci půlku filmu hlavní hrdinku zabít, protože je to neskutečná blbka
- hlavní hrdina a hlavní hrdinka jsou si rovni
- hrdinka se nezamiluje na začátku filmu do chlapa, který se k ní chová nejhůř ze všech včetně komparzu a pomocného štábu a netráví zbytek série jeho předěláváním na člověka, případně jeho omlouváním, zatímco ignoruje chlapa, který je upřímný, hodný, pracovitý, pozorný a má ji rád
- omezili množství seriálových klišé na nezbytné minimum a ještě z poloviny vybruslili celkem s vtipem
- nenastavili nepostupující děj v polovině náhlým vstupem třetí osoby, která všechno zvrátí, aby si pak před koncem vzpomněla, že se musí vrátit tam odkud přišla

- nemusím nastudovat korejskou historii a kulturní zvyky, abych pochopila některá hnutí mysli postav
- míra hrdosti postav je i pro evropana úměrná a srozumitelná (ne pro všechny asijské filmy to platí)
- počet epizod je tak akorát, aby si člověk dostatečně užil všechen cukrkandl, děj postupoval a autor se trapně neopakoval a necucal si z malíčku, čím to ještě nastavit
- neudělali z konce doják
- a přesto to byl happy end

Personal taste (Korea, 2010)

Jako jo, nějaké ty mouchy by se tam našly, ale co byste nechtěli.
:-)

How to feel miserable as an artist in ten points:

 

1) Constantly compare yourself to other artists. 

2) Talk to your family about what you do and expect them to cheer you on. 

3) Base the sucess of your entire career on one project 

4) Stick with what you know. 

5) Undervalue your expertise. 

6) Let money dictate what you do. 

7) Bow to societal pressures. 

8) Only do work that your family will love. 

9) Do whatever the client/customer/gallery owner/patron/investor asks. 

10) Set unachievable / overhelming goals to be accomplished by tomorrow.

Music

Mám ráda muziku a poezii a ještě úplně nejvíce pokud má dobrá muzika dobré texty. Takže miluju třeba Plíhala, Nohavicu, Marii Rottrovou a Svěráka. A toho teď děti pouštějí dokola a dokola...

Vlčí máky

Vlčí máky, vlčí máky
choulostivé na omak
taková jsi lásko taky
jako mák, jako mák.

Samý příslib, samé hrátky
samý úsměv koketní
nesahejte na mé plátky
okvětní, okvětní.

---------------

No není to blaho a oslava českého jazyka, takový text?

Hidžáb

Zaujalo mne - článek o tom, proč muslimské ženy nosí hidžáb: zde

watch this

Beauty

Štěstí, muška jenom zlatá

Se třetí (teda vlastně v pořadí druhou) ségrou jsme se jako malé děsně mydlily. Teda přesněji řečeno třískala jsem ji já, ona kousala, škrábala, nadávala a chodila žalovat. Na druhou stranu to taky obnášelo společné nadávání na rodiče, společné tajné výpravy a dlouhé večerní špitání. A pak jsme z toho nějak vyrostly a teď jsme jedna druhé nejbližší a nejlepší kamarádky.

Z čeho jsme nevyrostly je to, jak máme odjakživa rozdělené štěstí. Už je mi to taaak blbý (teda ne že bych si to s ní chtěla dobrovolně vyměnit) a tuším, že ségra má ze mne mindrák a někdy mi závidí. Já za to ale fakt  nemůžu.

Celou školní docházku jsem si četla pod lavicí indiánky a ona dřela jako kůň, já měla samé a ona trojky. Po té co vyšla školu v širokém dalekém okolí zkrachovaly všechny textilní fabriky, takže její vzdělání je jí v regionu na nic, pokud se nechce živit vyměňováním zipů u kalhot. Já jsem nikdy neměla žádné zásadní zdravotní potíže. Ségra měla vymknuté všechno, co jde, taky mononukleózu, podezdření na tuberu, taky má alergie na kdeco a nervy v kýbli. Při obyčejném pádu z kola si zarazila řidítka do břicha tak šikovně, že si natrhla ledviny a slezinu a byla tři měsíce v nemocnici. Já mám dvě děti, ona jeden spontánní potrat. Taky se na ni lepí úchylové a stalkeři. První dlouhodobý vztah zkrachoval na domácím násilí  a od té doby ne a ne nějakému dalšímu chlapovi uvěřit, tak to střídá a střídá, kdežto já jsem s mojí první vážnou známostí od devatenácti. Když se propouštělo u nás v práci, tak to byla ona, kdo šel z kola ven. Nehodu na motorce zase musela potkat ségra. Když jsem sháněla bydlení, našli jsme byt odpovídající našim požadavkům ve druhém inzerátu. Ségra už dva roky bydlí na stavbě, protože rekonstruuje barák, který měl být její, všichni to víme, ale majitel umřel dřív, než ho na ni stihl napsat a dědic si tu dohodu "nepamatuje", dohodnout se s ním nejde a průběžně ji týrá zmínkami o tom, že se barák buď prodá nebo že tam půjde bydlet někdo z těch nejmladších. Teď jsme obě po vytrhnutí zubu...ségra s kořenem až někam za ucho, vysekávaný, s horečkami, řezáním dásně, zánětem a dlouhodobou marodkou, já jeden kořínek jako kužel, trhaný, ani už o tom pomalu nevím.

A tak je to se vším...čehokoli dosáhla,  má to vydřené, odpracované a tvrdě zasloužené.O tom, jak dokáže z minimálních příjmů ještě ušetřit, kdežto mne se koruna nedrží, ani nemluvím. Já jsem ten, kdo má mindrák, protože to vím, že ségra je daleko pracovitější, cílevědomější a systematičtější a zasloužila by si to...jen prostě to štěstí, to nemá.

Ale s tím jak jí pomoct, to netuším.

Dušičky

Tak a máme je za sebou. Letošní Dušičky. Tak nějak podvědomě je vnímám ne jako nařízený svátek, ale jako přirozený chod věcí - stejně tak jako se ochlazuje a jásavé barvy se schovají za mlhami a postupně je tma stále dříve, i nálada se stává zádumčivější a melancholičtější. A jak se blíží advent, doba duchovní, jsou Dušičky a tiché vzpomenutí na naše drahé jejím symbolickým začátkem.

Minulý týden jsme byli ve Slezsku. Národ se zbláznil, lidé vzali květinářství útokem a parkoviště poblíž hřbitovů připomínají novoroční slevy v supermarketech. Auta vytáhnou i páprdové v klobouku, co celý rok jeli tak maximálně jednou týdně na nákup. Na Dušičky vedle sebe posadí babičku, kýbl s vodou, rejžák a věnec s voskovými chryzantémami  a "jedou na hrob", co by tomu lidi řekli. A i přes toto šílenství je mi to blízké a sympatické.

Protože na benzínce stál u golfa ranař v riflích a triku, evidentně se nudil a my jsme čekali, kdy dorazí příslušně vytuněná odbarvená bloncka. Dorazila za chvíli, kluk ji uvítal úsměvem, oběhl auto a galantně jí pomohl nastoupit. Bylo jí tak sedumdesát a evidentně taky "vyrazili na hrob".

Na vsi je uklízení hrobu společenská událost. Nemůžete vyrazit jen tak...paničky vezmou sukně decentní délky pod kolena a na krk šáličku, protože v listopadu už táhne, pánové lepší kalhoty. Sousedé se zdvořile pozdraví, prohodí pár slov, co kde od loňska nového (kde kdo umřel). Taky se nenápadně okouknou náhrobky, kde kdo přibyl a jestli jsme ho znali. A do toho pobíhají děti, představují se nevěsty a na okolních hrobech každá zapálená svíčka znamená, že někdo si udělal čas a vzpomněl si. A po setmění celý hřbitov mihotavě a teple září.

Chodit na hřbitov o pohřbu je studené, nervy drásající, jitřící a smutné. Člověk je plný aktuálního žalu, bolesti a trápení. Hřbitov na Dušičky je smířený, zklidněný a více melancholický, než drásavě smutný. Na Dušičky si dokážeme nad hroby vykládat veselé historky a vyslovovat jména zemřelých bez pláče. Říkám jim: Tak ti je vedu - zase od loňska vyrostli, viď. Nedělej si starosti, máme se rádi a máme se dobře.

A do toho syn vypočítává tváře, které nikdy nezažil a dcera šeptá otčenáš.

bílá babička, babiččina máma, která byla bílá co mi paměť sahá a dala mi poznat okamžik, kdy se role obracejí - nejdřív ona hlídala nás,  když jsme chodili do lesa na houby a krást kukuřici a pak jsme hlídali my ji, když už zestárla a scvrkla se, že z ní byl vrásčitý uzlíček, pospávající na sluníčku
prateta, co nám se ségrou brala koťata a schovávala si je na vejminku v šupleti od stolu a u dveří měla starodávnou kropenku se svěcenou vodou a nad postelí vyřezávaný kříž s porcelánovým Kristem
praděda, který sedával na sluníčku v proutěném křesle, na hlavě leninku a když jsme se vracely ze školy, tak na nás pokřikoval srandovní říkánky otevřeným oknem, pod kterým měl postel
prabába, který byla tak zahořklá a zlá, ale kterou jsem koupala, krájela jí chleba na kostičky a upravovala jí uzel na šátku, protože to musí být uvázáno pořádně, na mejdlíčko
dědoušek s jeho mnoha infarkty, který se smál, že na něco umřít musí a vařil pro nás polívky s domácími nudlemi a pořád něco předělával
babička s modrýma očima, která mi jediná na světě říkala Ivulko a já se dodneška trápím, jestli jsem pro ni mohla udělat víc

Nějak mám pocit, že ve svém věku už jich tam mám nějak příliš mnoho. Na druhou stranu  všichni odešli v požehnaném věku, v době, kdy už se to tak nějak ...čeká...stává...a člověku se s tím lépe vyrovnává.

PROČ bych měla toto důvěrné setkání s mými milovanými  vyměnit za helloweenskou maškarádu, zvrhlé kostýmy a nějaké potřeštěné veselí?  Mmch od bláznivých kostýmů byl v našich končinách odjakživa masopust.

MIG 21 - Jsem na světě rád

Feng šuei

Věřím na feng šuei. Na harmonii energie a rovnováhu věcí v přírodě.  Na tu starobylou moudrost, která pomocí pohádkových příměrů komplexně popisuje věci, které moderní věda rozčtvrtila do jednotlivých vědních oborů.

Podle feng šuei nic co se vám děje není samo o sobě, ale vychází to z energie, kterou je člověk obklopen. Měl by se zastavit, stát se pozorovatelem a nad všemi těmi jemnými znaky přemýšlet.

To si takhle jdete z dětského pokoje, zavřete dveře...a už je neotevřete. Až pomocí sekyrky, vrtačky a páčidla.

O pár dní později dveře v ložnici.

Fén. 

Konvice na čaj. 

Toustovač.

Kurnik zdá se mi to, nebo se mi začíná nějak rozpadat domácnost?

Nechápeš? Nerozumíš?

Tyčový mixér.

Jako já vím, že se něco děje, to už mi došlo, ale pořád nevím, co mi chceš říct.

Nebo možná vím, ale mám tisíc výmluv a zavírám oči.

Dej mi znamení, pane.

(pračku prosím tě NEEE)